Kam kráčíš česká kynologie?

Zařazeno do Chov

aneb podmínky pro zařazení do chovu, pýcha i starost chovu loveckých psů

Autor článku: Vladimíra Tichá
Článek publikován v časopise Myslivost

Konec roku jednoho a začátek druhého bývají obdobím, kdy lidé hodnotí to, co bylo, plánují, co bude a mimo jiné si dávají celou řadu novoročních předsevzetí, které pak stejně neplní. Takové rekapitulace a plány do budoucna se týkají i psů a samozřejmě i chovu loveckých plemen.

Chovatelské kluby plánují členské či spádové schůze a vedení klubů přemýšlí nad tím, co svým členům bude říkat, jaké změny je případně třeba udělat a také s jakými názory chovatelé, majitelé a držitelé psů na členské schůze přijdou. Nejčastějším zdrojem sporů jsou podmínky pro zařazení do chovu a požadavky v nich zakotvené. Je to pochopitelné, protože to, jak jsou podmínky pro zařazení do chovu postaveny, může výrazně ovlivnit úroveň odchovů. Přičemž je možné říci, že chybou jsou podmínky příliš měkké i podmínky příliš tvrdé. Stále platí, že stanovit podmínky pro zařazení do chovu je v pravomoci chovatelského klubu a že základem je standard daného plemene. Trochu smutné je, že řada lidí nehodnotí chovné podmínky podle jejich dopadu na plemeno, ale podle toho, jakou práci jim dá je se psem splnit.

Obecně je možné říci, že podmínky pro zařazení do chovu se skládají ze tří částí. Nejčastěji jsou postavené na hodnocení exteriéru, u řady plemen je brána v potaz i povaha nebo spíše pracovní výkon psa a stoupá počet plemen, u kterých se sledují dědičně podmíněná onemocnění.

Pokud se týká hodnocení exteriéru, požaduje většina chovatelských klubů loveckých plemen výstavní ocenění. V některých případech je doplněno tak zvaným výběrem do chovu a některé kluby se začínají přiklánět ke klasickým bonitacím. Z hlediska podmínek pro zařazení do chovu je důležité požadované ocenění. Je-li mírné (známka dobrá), může to znamenat, že se do chovu dostanou jedinci, kteří, jak říká Výstavní řád, sice vykazují znaky svého plemene, ale mají viditelné hrubší vady. Jsou-li požadavky na ocenění příliš náročné (např. 3x známka výborná z vyššího typu výstavy), může zůstat nevyužita celá řada důležitých jedinců. I velmi dobrý pes nebo fenka přece mohou být z hlediska chovu přínosem. Určitě si většina lidí uvědomuje, jak velkou roli v případě hodnocení psa hraje osobnost rozhodčího, jeho znalosti a také čas, který na posouzení má. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že stoupají počty plemen, u kterých je požadováno pro zařazení do chovu výstavní ocenění z klubové či speciální výstavy. Na tyto typy výstav deleguje rozhodčí chovatelský klub a může tedy rozhodovat o tom, kdo a kolik jedinců bude na výstavě posuzovat. Klub má také šanci získat o psech podrobnější informace, protože méně psů znamená více času a také možnost se soustředit i na drobnosti a patřičně je popsat. Stejný dopad mohou mít i výběry do chovu nebo bonitace. I tady ale platí, že je třeba na ně mít dostatek času a že nesmí být záležitostí čistě formální.

Stále více plemen podmiňuje zařazení psů a fen do chovu zdravotním vyšetřením zaměřeným na různé dědičně podmíněné choroby. Nejčastěji je asi požadováno vyšetření na dysplazii kyčelního kloubu a u celé řady psů se hledá onemocnění očí, např. progresivní retinální atrofie. Začíná být zájem o kontrolu dysplazie loketního kloubu, o vyšetření zaměřené na stav pately a o hluchotu. Ke slovu se dostávají i méně známé problémy, např. u plemene anglický špringr španěl se hovoří o fucosidose a u irských setrů o CLAD (porucha adheze bílých krvinek). Snaha zařazovat do chovu pouze zdravé jedince je určitě záslužná. Je ovšem otázkou, v kolika případech je inspirací zahraniční přístup a v kolika se opravdu jedná o závažný problém plemene. Přemýšlet je třeba i nad tím, jak je požadované vyšetření pro běžného chovatele dosažitelné.

Velmi důležitou roli zvláště z hlediska psů loveckých plemen hraje ta část podmínek pro zařazení do chovu, která se zabývá výkonem. Právě tady dochází v poslední době k celé řadě sporů a prosazování rozdílných názorů. Jsou lidé, kteří si myslí, že čím tvrdší podmínky, tedy čím vyšší typ zkoušky a lepší cena, kterou pes na ní získá, tím lepší kvalita chovu. Skutečnost ale může být zcela odlišná. V řadě případů není slušný výkon psa podmíněn jeho vrozenými vlohami, ale zkušeností a schopností vůdce jej vycvičit a předvést. Pokud to umí tak jsou schopní uchovnit i průměrného či podprůměrného jedince.

Leckomu z nás asi uniká, že cvičitelnost psa je z hlediska chovu důležitá, daleko důležitější ale jsou další vlohy, které pes má a které je schopen předávat svému potomstvu. Do této kategorie určitě patří nos, hlasitost a také pevné nervy. Přehnaně řečeno občas stavíme chov psů na schopnostech vůdců a nevyužití zůstávají kvalitní jedinci, kteří prostě mají tu smůlu, že jsou v rukou někoho méně schopného nebo někoho, kdo má pro výcvik psa horší podmínky. Zajímavé je, že velké kynologické osobnosti, jako byl např. pan Karel Podhajský, dávaly velký důraz u ohařů na "jarní hledačky". V současné době je těžké leckomu vysvětlit, že z hlediska chovu by měly být nejdůležitější zkoušky vloh.

Druhým celkem závažným problémem je náš zaběhnutý přístup k výkonu loveckých psů, který je lehce v rozporu s tvrzením, že základní normou pro chov je standard plemene. Víc než je třeba mícháme dohromady loveckou upotřebitelnost a standardní vlastnosti, tedy to, proč bylo dané plemeno vyšlechtěno. Dobrým příkladem jsou angličtí ohaři. Pointer nebo anglický setr byli vyšlechtěni jako specialisté na polní práci a z toho by měly vycházet jejich podmínky pro zařazení do chovu. Tím ale ještě není řečeno, že nemohou být vynikajícími všestrannými psy. Občas se rozcházejí názory na to, zda zkušební řád pro lovecky upotřebitelné psy má být postaven na typu práce psa, která je při výkonu práva myslivosti potřebná, či na vlastnostech požadovaných u jednotlivých plemen. Zatím se zdá, že náš zkušební řád je jakýmsi kompilátem obojího. Je to určitě příjemné z pohledu některých klubů, protože se nemusejí o nic starat a přesto mají zkoušky, které zařazují jejich plemena do chovu zabezpečené. Takový přístup je i jistou propagací práce loveckých psů, protože je možné najít určitou paralelu mezi podmínkami pro zařazení do chovu a tím, jak je plemeno u nás v praxi používáno.

Stále ale platí, že rozhodující by měl být standard plemene a je pravděpodobné, že tak jako retrívři si svoje "chovné zkoušky" budou muset časem připravit i další plemena. Asi není možné dát pro stanovení podmínek pro zařazení do chovu jednotná pravidla.

Jiná je situace plemene se širokou chovnou základnou, jiná u plemene málopočetného. Počítat je třeba i s tím, že v myslivosti je jiná situace než byla před padesáti či sto lety. Klesají stavy drobné zvěře, norujeme bez kontaktu a někdy je tedy problém nejen psa vycvičit, ale i to, co hledáme, opravdu ověřit. Přesto je třeba nad podmínkami pro zařazení do chovu přemýšlet a nepovažovat je za záležitost naprosto neměnnou. Někde opravdu mohou zůstat na stávající úrovni, někde je třeba přitvrdit a někde uvolnit. Ve většině případů je rozumné hledat kompromis a postavit podmínky tak, aby opravdu tvořily minimální laťku požadavků pro zařazení psů do chovu a při tom byly z hlediska majitelů psů v praxi splnitelné. Jinak hrozí nebezpečí, že chovná základna plemene bude tak malá, že v podstatě nebude na čem chovat.

Pravdou je, že to v celé řadě klubů vře, názory zvláště na otázky chovatelské jsou velmi rozdílné a ne vždy je jednoduché je řešit. Často pak padají silná slova, jedna strana hovoří o neschopnosti či neznalosti a strana druhá přemýšlí nad tím, jak se nepohodlných "šéfů" či stěžovatelů zbavit. Velkým nebezpečím pro chov psů je kategorie lidí, pro kterou se vžívá termín "virtuální chovatel". Většinou mají prvního psa, příležitost dlouhou dobu sedět u internetu a přesvědčení, že právě oni chovu daného plemene nejlépe rozumí. Je smutné, že se "vlády" snaží ujmout lidé, kteří zvláště lovecký výkon považují za zbytečnost a budou tedy mít snahu zkoušky z chovných podmínek zcela vypustit. Je smutné, že jim svým přístupem často nahrávají funkcionáři s ortodoxními názory a neochotou ze svých "zakopaných" pozic ustoupit. Je smutné, že spory často vyvrcholí tím, že jsou odvoláváni lidé, kteří toho o plemeni vědí opravdu hodně, ale kteří nejsou ochotni připustit, že se situace mění a že je třeba trochu slevit. Je smutné, že zastánci rozdílných názorů hledají velmi obtížně společnou řeč, protože část pravdy mají většinou obě strany a pokud by se dohodly na kompromisu, bylo by to ku prospěchu psů i lidí okolo nich.

 

Vladimíra Tichá